Únor, 2013

now browsing by month

 

Gangzzz pravidla

Míra dokončení: 1%

(pravidla se průběžně doplňují v rámci spolupráce, výše uvedená procenta jsou hrubý odhad)

Cíl hry: Hráči jakožto hlavy předních mafiánských rodin se snaží vytvořit co nejsilnější gang, díky kterému ovládnou město, získají pod svou kontrolu co nejvíce budov ve městě,  vyberou co nejvíce peněz na výpalném a obchodu ve městě a ve finále pomocí získaných indícií vypátrají, kde se ukrývá Pacco Rabanne, účetní dona Bonanniho. K tomu zpočátku budují svou zločineckou organizaci z mladíků najatých na ulici. V pozdějších fázích dochází i k bitkám mezi jednotlivými gangy za účelem získání indícií o tom, kde se ukrývá Pacco Rabanne, protože kdo na konci hry odhalí úkryt Pacco Rabanneho, získá další výraznou finanční odměnu. Vítězí hráč, který má na konci hry nejvíce peněz.

Khazad-Dum příběh

Když Sauron rozdal všechny Prsteny moci, aby pomocí nich a díky Jednomu ovládal jiná plemena a národy, dostalo se Sedm prstenů k vládcům sedmi trpasličích rodů. Legenda praví, že základem každého ze sedmi trpasličích pokladů byl právě jeden z Prstenů moci od Saurona.

Co však už legendy neříkají tak zřetelně je to, že trpasličí poklady vznikly právě díky Prstenům moci. Protože Sauron Prsteny proklel a díky té kletbě probouzely ve svých nositelích jen špatné vlastnosti a touhy. A u trpaslíků jen prohloubily jejich hamižnost a touhu po bohatství. Proto začali trpaslíci víc než obvykle shromažďovat drahé kameny a zlato a stali se skutečnými mistry v dolování a kutání. Vždyť z temnoty jeskyně v horách pod Středozemí vzešli a temnota a jeskyně byly jejich prapůvodním domovem. Byli tvrdí a nepoddajní jako skála, v níž vznikl jejich národ. A byli lstivý a mazaní. Proto jim jednou na mysl přišla myšlenka, že Sauronem darované Prsteny nebyly jen tak dárkem ze zdvořilosti a že by je jednou mohl chtít zpátky nebo si je nechal vykoupit nějakou protislužbou. A s tím se smířit, to nebylo v trpasličí vzpurné povaze.

Tak jednoho dne spojili svou touhu po bohatství a moci s vychytralou myšlenkou oklamat Saurona výrobou falešných Sedmi prstenů, které by na první i další pohled byly stejné jako původních Sedm. I sešli se vládci trpasličích rodů a jejich četné skupiny permoníků, kteří dovedně a vytrvale používali své krumpáče. A s nimi přišli i tři Mistři trpaslíci. Mistr trpaslík Sundgur, který zkušeným okem rozpoznal ve skále mocné žíly drahého kamení. Mistr trpaslík Thordan, který vládl silnému černému prachu a používal ho k rozbití mohutných skal. Mistr trpaslík Dunabak, který uměl ve svých plamenných výhních ukout krumpáče a ostatní nářadí tak tvrdé, že jim ani nejtvrdší skála neodolala. Ti všichni se tedy sešli v jeskyních v blízkosti Khazad-dûm, nejstaršího a nejvýznamnějšího sídla trpasličích národů, založeného samotným Durinem Nesmrtelným. Rozehráli zde pod dohledem a spravedlivým soudcovstvím moudrého trpaslíka Faerna, rozhodce vzešlého svobodnou vůlí z lidu, svou lstivou hru na oklamání Saurona. Hru o falešných prstenech, hru o bohatství a zároveň hru o nejmocnějšího a nejbohatšího vládce všech trpaslíků té neklidné doby Druhého věku.

Gangzzz příběh

Peter „Shrewd“ Lawrence lelkoval opřený zády o zeď baráku na rohu Lexington Avenue a Třiapadesáté. Pozoroval cvrkot Manhattanu kolem sebe přimhouřenýma očima. Možná i proto, že mu do nich svítilo nízké podzimní slunce. Možná i proto, že mu do nich vstupoval dým z cigarety ledabyle vložené do koutku úst. Možná i proto, že se takový výraz ve čtvrti Midtown East očekával od mladíka jeho postavení. Floutek bez stálé práce, frajírek věčně bez peněz, zlodějíček okrádající jiné zlodějíčky a poberty.
Celý Midtown se mění doslova před očima, zvlášť potom, co se rozrostlo nádraží Grand Central Station o pár bloků dál. Pozoroval ten shon a cvrkot kolem sebe a snažil se zapamatovat si co nejvíc.  Snažil se najít v tom nějaký řád a výhodu pro sebe. Támhle naproti u pekárny přijíždí auto pro chleby pravidelně ve dvě odpoledne. Shrewd už věděl, že když šofér zmizí v krámě pro další bedny s chlebem, má dvacet vteřin na to, aby mu šlohnul aspoň jeden bochník z auta a zdrhnul. Kromě pondělka a středy. To na týhle ulici slouží támhleten vytáhlej polda, co nejde pro ránu obuškem daleko. A vždycky se s točícím pendrekem za zadkem potuluje poblíž, asi mu taky voní čerstvě upečené pecny. Takže dneska je středa, sakra. Za pět minut se má objevit Marry zpoza rohu. Blonďatá kráska, co učí někde za rozkopanou a předělávanou Park Avenue v dívčí škole. Vrací se taky pravidelně krátce po druhé a Shrewd na ní rád kouká. Když prochází kolem něho, málokdy si odpustí obdivně písknout, aby věděla, že se mu líbí.
Vyhlížel jí trpělivě. A proč by ne? Nic jiného nemá stejně na práci. Kousek od něj zastavilo auto. Vystoupil z něj elegantně ustrojený chlápek s kloboukem a dlouhým kabátem. To jsou jiný hadry než ty moje, pomyslel si Shrewd a i když uvnitř byl plný obdivu a závisti, na chlapíka, který se k němu blížil, házel neutrální až pohrdavé pohledy. Až do první rány do břicha. Byla nečekaná. Byla bolestivá. A změnila Shrewdův pohled z opovržlivého na nechápající a zkřivený bolestí.
„Tak co, Shrewde? Co nového tady na Lexington, co?“, začal chlapík dřív, než přešla bolest. Teď už ho Shrewd poznal. Jeden z „vojáků“ Bonannovi rodiny. Rodiny s velkým vlivem.
„Nevím o ničem, co by stálo za řeč, pane“, vyhekal ze sebe Shrewd a rukou se snažil si rozmasírovat zasažený žaludek. Kolem prošla Marry a nevěnovala mu ani pohled. Dneska žádný obdivný hvizd a mrknutí očkem. Dneska bolestné vzdychání a oči plné strachu.
„No tak to se asi změní, chlape“, zaburácel elegán a narovnal Shrewda o zeď dobře mířenou fackou. „Neslyšels, že by tu někdo nabízel spoustu peněz za dobře vychytanej úkryt? Co? Nevíš o někom, že by schovával jednoho úlisnýho křiváckýho úředníčka? Jestli jenom něco málo víš, koukej mi to říct, ty chlape mizerná…“
Shrewd si olíznul koutek, ve kterém cigaretu vystřídala kapka krve z proraženého rtu a řekl: „Slibuju pane, že budu dávat větší pozor. Teď vím docela jistě, že na celý Lexington Avenue žádnej takovej křivák, jak o něm mluvíte, není. Nikdo nezná tuhle ulici líp než já, pane. A kdybych se něco dozvěděl, tak vím, v jakým baru mám hledat pana Bonanniho a jeho lidi a určitě bych tam zašel. Slibuju.“
„To bych ti taky radil, hochu“, prohodil elegán a nadhodil si dlouhý těžký kabát širokými rameny, aby zdůraznil svou převahu a klid. Překvapivě hned další větu ale začal poněkud smířlivěji: „A nemysli si, když dobře budeš koukat a poslouchat, tak ti možná přispějeme na nějaký lepší hadry, tyhle už se rozsejpaj, že jo. Škodnej rozhodně nebudeš.“
„A pane,“ zdvihnul oči stále ještě plné bolesti Shrewd, když chlápek už skoro nasedal zpátky do auta. „Co vlastně udělal ten křivák a kdo to je?“
„Jmenuje se Pacco a staral se o nějaký finanční věci moc vlivnejch pánů, chápeš. A pár šlupek se mu zadřelo za nehtama. Víc vědět nemusíš. Hledá ho teď pár lidí ze všech rodin, co tu jsou, to si piš. Takže se nezapomeň dobře dívat a hlavně nikomu nic neříkej, když to nebudu já nebo někdo od pana Benonniho! A zastav se pozejtří v baru, víš kterým, možná bych měl pro tebe nějakou drobnou prácičku, když znáš tak dobře tuhle ulici.“
Auto se rozjelo a Shrewd si znovu rozmasíroval břicho, které pořád bolelo. Kdo ví, řekl si. Třeba tahle rána do žaludku byla osudová a třeba se mi ten samej žaludek naplní nějakýma dobrotama, když budu pozorně koukat kolem sebe a sem tam udělám nějakou tu službičku těm nóbl pánům…

Biatlon příběh

Sníh jiskří na Slunci. Nebe je modré a hluboké. Vzduch je studený a ostrý jako břitva. Nebo spíš jako hrany jeho běžek, co si právě nasazuje. Za tři minuty to vypukne. Závod s hromadným startem. Hantýrkou „masák“. Rozhlíží se kolem sebe a hledá svoje místo na startu. Mezi spoustou dalších závodníků. Panuje nervozita, rivalita a přesto všechno zastřešuje přátelství.

Tenhle kolotoč je stejný každou zimu. Tenhle kolotoč je skoro stejný každý týden. Jen tratě a počasí se mění. Světový pohár v biatlonu už prostě takový je. Narvané arény diváky, tratě obsypané vlajkami, řehtačkami, horskými rohy ve spreji. A někdy i nepříjemným pachem dusivého cigaretového kouře, když člověk míjí skupinku skandujících kuřáků. Je to ještě vůbec fanoušek?

Našel svoje místo v chumlu startujících atletů a čeká na startovní výstřel. Tep jeho srdce buší do spánků v neúprosném rytmu odpočítávající čas do startu. Tři, dva, jedna. Lavina se pohnula. Na okamžik disciplinovaně a identicky, jak se na takovou smečku zkušených závodníků sluší a patří. Ale za chvíli už nekompromisně. Slyší cinkot hůlek, jak o sebe narážejí v nepřehledném hroznu soupeřů. Navzájem si lokty vymezují svůj prostor. Navzájem na sebe pokřikují, aby celý tenhle valící se rychlovlak neskončil v jednom kotrmelci na sněhu. Hlídá očima stopu a pečlivě zvažuje, kam posune svou lyži. Snad jen do prvního stoupání. Snad jen do prvního sjezdu. Ale určitě jen první střelby. Pak se celý chuchvalec roztrhá a na trati bude volněji.

Dneska se ale jede v ostrém tempu. Stále slyší kolem sebe dech a hekání soupeřů. Rozestupy se zvětšily na desetiny vteřin, tu a tam na vteřiny. Svistot lyží po upraveném sněhu zní jako když gilotina letí vzduchem na krk odsouzence. Vystoupal na nejvyšší bod na trati. Tam, kde by rekreační lyžař zastavil a dal si zasloužený odpočinek po náročném stoupání, musí on zkoncentrovat svoje smysly a na lyžích užších, než je kolejnice vlaku, se spouští dolů z kopce. Takový je zákon trati – kolik metrů nastoupáš, tolik jich pak na okruhu musíš i sjet dolů. Nebo taky naopak. Každá trať je jiná, ale tenhle zákon platí na všech.

Konečně rovinka. A za dvěma zatáčkami i střelnice. Vjíždí do arény, do toho hučícího úlu, do toho kotle plného diváků. Někdy ani na fotbal nepřijde tolik fanoušků. Je to fantastický pocit. Pohled zabloudí na praporek s indikací větru, když volně dobruslí ke svému střeleckému stavu. Naučeným pohybem chytá svou zbraň, kterou si doteď vezl na zádech, aniž by jí už nějak registroval. Rychle odložit hůlky, zakleknout, zalehnout. Srovnat dech. Nádech, výdech, nádech…. S každým pohybem rozdivočelých plic se terč na konci mířidel pohne o celé galaxie. Jen pár vteřin na to, aby dostatečně zklidnil svůj namáhaný organismus. A dostat ten správný rytmus. Kolem něj už práskly první rány. Terče s typickým zazvoněním padají. Poprvé tiskne spoušť. I jeho terč se poroučí. Rytmus, rytmus… Ukazovák a palec naučeným pohybem, který už ani nevnímá, vyhazují prázdnou patronu a do hlavně vkládají další náboj. Cvak. Cink. Výdech. Nádech. Cvak…

Odjíždí ze střelnice s čistou položkou. Ale není sám. Před ním se několik běžců už vydalo na trať, několik jiných se poslušně zařadilo na trestný okruh. Protíná časomíru na výjezdu ze stadionu. Tělo se napíná jako pružina a už zase pracuje v pravidelném rytmu. Při jednom záběru hůlkami plnou silou jeho silných paží se ohlédne na velikou obrazovku, která se plní průběžnými výsledky. Je šestý. Třináct vteřin. Z arény se ozývají poslední výstřely. Diváci jásají radostí při každém úspěchu jejich oblíbence a smutně bučí, když terč nepadne. Miluje tuhle atmosféru. Miluje tenhle sport. Kombinace fyzického vypětí a maximální koncentrace se pravidelně střídá okruh co okruh. Ještě třikrát, proletí mu hlavou, když opustí stadion a širokou tratí uprostřed nádherných stromů se vydává stíhat svoje soupeře. Biatlon je nádherná disciplína…